sobota 27. února 2010

Evropské umění od antiky do závěru baroka

Stálá expozice Národní galerie v Praze - Šternberský palác
únor 2010

Expozici jsem si prošla od přízemí, kde to vzalo velmi slibný začátek: jsou zde zástupci německého a rakouského umění 16. - 18. století s Růžencovou slavností Albrechta Dürera (Benátky 1506):


V prvním patře je pár antických artefaktů - no je to chudičká sbírka, takže nestačí nudit. Následuje bohatá sbírka ikon - tematicky i provedením jako vejce vejci, a italské umění 14. - 16. století - náboženská tematika je jasná, ale zde se střídá hlavně ukřižování v různých podobách s výjevy s Pannou Marií s dítětem.

Ve třetím patře jsem se trošičku osvěžila pohledem na pár Brueghelových obrazů, ale to je asi tak všechno, co mi zde stojí ze sbírky francouzských, italských a španělských mistrů 16. - 18. století za zmínku.

Pěkná je zahrada se sochami s 20. století, do které je vidět z oken paláce.

Celá expozice je relativně bohatá, ale když jsem při odchodu přemýšlela o tom, jaký artefakt mě oslovil, aniž by na mě z toho čišelo něco negativního, tak jsem nepřišla na nic jiného, než na tu Růžencovou slavnost. V celém kontextu sbírky (kde tematicky převažuje nějaký druh násilí, trest, sebevražda, smrt - zátiší s mrtvými ptáky...) je to něco atypického, pozitivního, harmonického... takže dílo s velkým D a bez ohledu na cenu, jakou má, by mi mohla viset doma :-). Z celé sbírky fakt jediná.

středa 24. února 2010

Film: Pouta

únor 2010

Zase jeden film, kdy po velkém očekávání následovalo velké zklamání.

Děj filmu je situován do ČSSR 1982, v hlavní roli StB.

Vezmu nejprve stručně pozitiva:
Skvělý a přesvědčivý Ondřej Malý v roli hnusáka agenta Rusnáka. Dobře vybraný Oldřich Kaiser. Precizní výprava - důraz na detail: "dobový" nábytek - ať jde o kancelářské stoly nebo domácí kuchyňskou linku, láhev od piva nebo tlusté popelníky, proštípané jízdenky... S tím si tvůrci evidentně vyhráli.

Ale proč se scénárista nezabýval vývojem postav? Proč postavy nemají minulost, co je vede k tomu, jak se chovají a jaké zastávají názory? Bez povědomí o motivaci postav se před divákem odvíjí jen herecky dobře ztvárněný momentální stav, ale mě to kvůli tomu nevtáhlo. Koukala jsem na hnus a špínu s odstupem, jako by mezi mnou a plátnem bylo hodně tlustý sklo. A o tom, že tam chybělo vykreslení hl. postavy i v jiné poloze, ani nemluvě. Takhle se tomu prostě nedalo až tak věřit.... škoda.

Kdyby ta filmová "lahůdka" trvala o 30 minut míň, jen by to prospělo.

úterý 16. února 2010

Divadlo: Madame Melville

únor 2010, Palace - Studio DVA

Hra by se dala shrnout jako výpověď studenta o bleskové avantýře s nadrženou profesorkou, která ho (jak jinak) ovlivnila do budoucna.

V první půlce jsem se cítila trapně, když jsem se musela koukat na obluzování mladého kluka profesorkou (asi mám nějakej blok, ale tohle mě fakt vadí) - no a v druhé půlce jsem nemohla přijít na to, proč je ta hra vůbec napsaná a proč se hraje. Jestli proto, aby se diváci cítili trapně za to, co se před nimi odehrává (v mém případě by byl účinek stoprocentní), nebo proto, aby se bavili (troška komických momentů), anebo pro obojí. Divná kombinace.

Na Ivanku Chýlkovou v roli madame Melville se mi alespoň dobře koukalo, když už hrála to, co hrála, nepozbývala elegance. Eva Holubová to zase vytáhla komičností, ale proč pořád ty kolena od sebe... :-)

sobota 13. února 2010

Film: Kawasakiho růže

únor 2010, multikino

Toto dílo české kinematografie přesně odpovídá mé představě o tom, jak by se měly točit filmy, a to ve všech ohledech.

Film o tom, jaké je to být sledován, a nevědět o tom. O tom, jaké je to poskytnout informace o druhých, a nevědět jaké následky bude mít jejich použití. Jaké je to věřit obrazu o rodičích - hrdinech, jaký je dětem až do dospělosti sugerován, a být konfrontován s jejich zbabělostí a falešným sebeobrazem. Mimo jiné.

A co je zde motivem pro nefér jednání? Hrdinové příběhu se v zásadních chvílích, kdy mají možnost získat, udržet lásku nebo uznání od těch, na kterým jim nejvíc záleží, rozhodnou chytit příležitost za pačesy, i když se tím dopouštějí nečestného jednání s dopadem ublížení třetím osobám.

Film pokládá obtížnou otázku: je v silách průměrného člověka s průměrnou potřebou lásky a uznání této příležitosti odolat (např. odolat příležitosti pomoci nemocné matce, odolat příležitosti rozvít vztah se zbožňovanou osobou, ...), když negativní důsledky nejsou dopředu zcela známy? A i když jsou?
...protože všichni mají někoho, na kom jim moc záleží, koho výměnou za jeho sympatie a uznání nebo jen pouhou existenci rádi potěší a následky až tak neřeší...

A tak na příběhu vidíme, jak jednoduché to měli estébáci, kteří uměli zahrát na tuhle notu. Jak jednoduché, ale jak účinné... protože to hraje na základní potřeby, které jsou všem lidem společné.

Výborně vybraní představitelé hlavních postav (Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Martin Huba, Ladislav Chudík). Představitel sochaře se typově pro tu roli snad narodil. Příběh této postavy a její posun mě vůbec nejvíc oslovil a kvůli němu se na film podívám znovu.
Hudba, interiéry, všechno je s dějem příběhu v harmonii, nikde nic nepřebývá, nechybí a neruší ... a zde dokonce i skvělá koncovka (narozdíl od většiny filmů) uvrtá diváky do křesel až do posledního písmene titulků.

úterý 9. února 2010

Divadlo: Máj

únor 2010, Viola



Zbortěné harfy tón, mrtvé milenky cit - aneb bez přípravy na těžkou klasiku nechoď, pokud si nechceš kupovat program

Odpoledne se naskytla příležitost navštívit večerní představení Máje ve Viole, a vzhledem k časovému vytížení jsem šla takříkajíc "z voleje". Znala jsem jen název hry, místo a čas. Programy si zásadně nekupuju, protože se spoléhám, že se vžiju a chytím, ale v tomhle případě se mi nepřipravenost nevyplatila.


Barbora Hrzánová v monodramatu hraje a přednáší svým charakteristickým nevyumělkovaným způsobem a dělala co mohla, přesto jsem měla pocit, že hodina má 600 minut. Prožitek se po mě svezl jak ta pověstná voda po huse - protože dějovou linii jsem ze školy zapomněla a prostě jsem se v básni nezorientovala. Celé to na mě působilo tak, že se autor vypisoval z duševních hnutí, se kterými nechci mít nic společného, takže jsem si vystavěla pěkný blok a prostě nepřijímala. Až na profláknutý "zbortěné harfy tón" a "mrtvé milenky cit", který mi připomínal mé emoční vyladění z celého představení.


Ovšem můj dojem se výrazně zlepšil poté, co jsem se tady na netu seznámila s dějovou linií, a situace mi "zacvakly". Ještě, že tu jsou ty čtenářské deníky, třeba tady jeden, tady druhý a tady ten třetí.