sobota 31. října 2009

Film: Všude dobře, proč být doma

Říjen 2009, klasický biják v centru

Mladý pár, očekávající příchod potomka, hledá místo k usazení.

Příběh je vystavěn tak, že po relativně komických scénách v první půlce filmu nastane zlom, situace na plátně zvážní, happyend se sice koná, ale vzhledem k tomu, že se řešení vlastně nabízelo od samého začátku, není závěr nic převratného. Pokud bylo záměrem autora ukázat, že nejjednodušší, nejpříjemnější a vůbec nejvhodnější řešení máme už dávno k dispozici, ještě předtím, než vůbec začneme něco řešit, a stačí prostě změnit zajeté postoje a podívat se na věci z jiného úhlu, tak se mu to povedlo.

Dvojice hlavních hrdinů je v příběhu konfrontovaná:

  • s tím, že zařídit se podle toho, jak se od nich očekává okolím, event. lidmi, které dosud považovali za určité autority, nikam nevede, protože očekávání okolí jsou naprosto vrtkavá (rozčarování z rodičů, kteří se před narozením očekávané vnučky rozhodnou odjet na delší dobu do Evropy),
  • s tím, že jindy tak oceňovaná přímost a upřímnost v drsné podobě bez ohledu city toho, kdo je objektem sdělení, vede k odcizení (část filmu, kde se kino nejvíce rozesměje)
  • s tím, že nedostanou všichni od života všechno (manželský pár, který má lásky na rozdávání, avšak mít vlastní dítě jim dopřáno není).

Postupně se hrdinové přesvědčí o tom, že není tak důležité kde budou žít, jako s kým budou žít. V tom momentu vyhledají dům, který má hl. hrdinka po rodičích, a rozhodnou se usadit tam. Pro diváka v našich zeměpisných šířkách a délkách je to slabé místo příběhu, protože málokdo si umí představit, že by měl na krásném místě nemovitost po rodičích, a přitom celou dobu nevěděl, kam by se vrtnul. Zvlášť, když příběh neukazuje na žádnou nepříjemnou událost, která by zadávala příčinu k dlouhodobému odmítání tohoto místa jako potenciálního domova.

A teď k hl. postavám:

ON je přesvědčivý, ONA jako trošku "sucharka", která drží svého milého pěkně při zemi, též, ale dohromady to moc nejde. Hlavním postavám má být 34 let, ovšem představitelka hl. role vypadá na 40+ a ON stěží na 30. Chci-li zde být autentická, a tedy pravdivá, musím tedy konstatovat, že v tomto místě prostě páru na plátně nevěřím.

Dialogy mezi hlavními postavami jsou však perfektní. Mírně skeptické odpovědi a komentáře nastávající matky mají šťávu, jsou věrohodně podané a umím si dobře představit, že po světě chodí ženská, která, když sleduje počínání svého druha s charakterem věčného kluka, jeho počínání komentuje a reaguje na něj přesně tak, jak se to odvíjí před našima očima na plátně.

Jejich životné, nevyumělkované rozhovory jsou asi nejsilnějším místem filmu, a všem, kteří si potrpí na lidsky přirozené chování postav filmu, ho mohu doporučit.

Hudba je zvolená fakt výborně, bezvadně podkresluje to, co se na plátně děje, i to, co se dít bude. Melodie se nestihnou oposlouchat, protože je stálý přísun nových.

A co diváci?

Plné kino, které se zpočátku zasměje, pak zvážní, a během titulků nikdo neodchází, lidé využívají časový prostor ke "srovnání se", v závěru filmu sem tam ukápne slzička.

...takže kino jak má být :-)

pátek 30. října 2009

Film: Duše Paula Giamattiho

Říjen 2009, kino na Letné

Americký herec Paul Giamatti právě zkouší Čechovova Strýčka Váňu. Role násobí jeho momentální nepohodlné duševní rozpoložení. Duševním úzkostem se chce vyhnout novou cestou, na základě inzerátu v časopisu se odevzdá do rukou společnosti, která se zabývá výdělečnou úschovou duší :-)

Film je jednoznačně mimořádný a není pro "většinového diváka" (ani divačku). Hrdina není ani selfmade man, ani sexy, ani nic jiného... Obrýlený depresivní neurotik, jehož mládí už dávno odvál čas.... koho to může připomínat? Bingo, Woody Allena...! Podobnost je sice jen volná, ale jasně tu je - jestli máš upřímně rád Allena v jeho filmech (ale opravdu upřímně, ne, že se jeho jménem jen občas blýskneš před svými sofistikovanými přáteli), tak se ti tenhle film bude líbit! Milovníci depresivních a jinak neuroticky postižených hlavních postav si skutečně přijdou ve filmu na své. V případě tohoto filmu však jde hlavně o zobrazení období, kdy si člověk prochází obdobím existenciální krize.

Paul se samozřejmě chytne první příležitosti, která mu dá příslib, že by se svých potíží mohl rychle zbavit, a na speciální (tvůrci filmu zdařile futuristické) klinice si nechá duši "zhmotnit" (jak, to neprozradím, ať z filmu něco máte) a uskladnit. Nutně musí následovat její ztráta a zoufalá Paulova snaha dostat svou duši zpět, což se mu nakonec...
Ve filmu je použit kontrast Ameriky a Ruska, bohužel pro film je zbytečně nadhodnocen rozdíl (moderní a drahé americké interiéry kontra zásadně neestetické záběry z Ruska: oprýskaný špinavý interiér továrny, zima a špinavý sníh). My to tak trochu víme, takže nám to tvůrci nemusí tak polopaticky servírovat.

Diváka se zálibou v psychologii potěší rozhovor Paula s psychologem na klinice, který Paulovi názorně předvede, jak si svá omezení děláme sami na obrázku slona, přivázaného řetězem. Doktor říká: Když je slon malý a má málo síly, přiváže se na řetěz s kolíkem v zemi. Když slon dospěje a měl by sílu kolík vytrhnout, ani ho to nenapadne, a proto to neudělá...odmala je přesvědčen o tom, že to nejde.

A co na to diváci?
Ta troška diváků, která se v kině sešla, se bavila dobře, občas (asi 3x) se situacím na plátně i zasmáli. Šlo však evidentně o diváky, kteří si až tak moc nelibují ve "většinových" filmech...

A co říct závěrem? Sugesce může zafungovat, a její síla je obrovská, problém však nastane, když tomu nesmyslu přestanete věřit :-)

Film: Protektor

Září 2009, multikino

Příběh rozhlasového reportéra Emila a mladé herečky Hany na pozadí okupace.

Historické pozadí dává možnost k rozehrání silného příběhu, který nebyl, možná záměrně, autory využit. Proč požívám slovo záměrně, vysvětlím v závěru.

Ač Emil zůstane v okamžiku nejsilnějšího nátlaku morálně na výši, revolta jeho ženy židovského původu se omezuje na focení portrétů vlastní osoby u dveří s nápisem Zákaz vstupu. Její "oběť" v závěru filmu nevyváží Hanino dosavadní počínání, spíš to vypadá, že si tvůrci v závěru s postavou nevěděli rady, a způsob odklizení jedné z hlavní postav podle pravidel řecké tragédie byl nasnadě.

Film po vizuální stránce je laděn do několika odstínů šedé, což k nabuzení dobové atmosféry pomáhá včetně zvolených melodií, avšak všeho moc škodí, což se dá říct jak ve zvoleném způsobu barevnosti, tak ve věčném opakování jedné scény (herečka ujíždějící na kole), a bohužel i v jinak dobře zvolené hudbě - dá se říct, že diváka celým filmem provázejí 3 melodie, jedna píseň je divákovi vnucována tak často, že po půlce filmu je při jejích tónech už otráven. Použití novinových titulků a jejich střihů se letos obevuje i v jiném filmu světové kinematografie, asi jde o módní prvek, pro mě však už hraničící (v celém kontextu) s podbízivostí.

Herecky je role Emila bezchybná, Hana je taky přesvědčivá, její role však ve srovnání s Emilem pokulhává, což však není problém herečky.

Nebýt scén s drogami, které v tomto filmu nemají výchovné škodlivé následky, klidně by ho bylo možné doporučit rodinkám s dětmi na sobotní odpoledne. I proto se dá dojem z filmu shrnout tak, že autorům šlo spíš o natočení oddychovky před příběhem se silným sdělením, jehož příkladem může být na stejném pozadí třeba Vyšší princip - film, který jsem viděla jednou v životě, bylo mi tenkrát 9 let, a na pocity, které ve mě vyvolal, jsem nezapomněla doteď.

A co na to diváci?
Diváci opouštějí kino bez nějakých stop duševního hnutí, jakoby shlédli film bez chuti a zápachu, kde nebylo, co by se jich osobně dotklo. Paradoxně jdou z válečného filmu zrelaxovaní s chutí do života ("je dobře, že se to neděje nám, ale těm druhým"), čili s příjemnou úlevou a zmobilizovanou vervou užít zbytku dne a dopřát si nějakou radost.

Film je proto pro promítání v nákupních centrech jako ušitý. Pokud by však měl ambice na vyšší ocenění, tak jde jen o ambice, zde však bez potenciálu.

....ale klidně na to běžte do kina :-)